Jsem lektorkou komunikace s dětmi a vycházím z principů montessori výchovy. V montessori se setkáváme s termínem normalizované dítě. Co přesně to znamená? U takového dítěte jsou mysl i srdce v harmonii a stejně tak je toto dítě v harmonii s ostatními lidmi. Podívejme se spolu na to, jak můžeme normalizaci podpořit v domácím prostředí a jak může být snaha o normalizaci cestou ke zdravému a spokojenému životu. (Text: Irena Kubantová)
Láska, bezpečí a smysluplná práce
Jakýkoliv problém, který dítě může projevovat v chování, lze podle montessori přístupu řešit láskou, bezpečím a smysluplnou prací. Činnost dítěte je totiž práce, je to mnohem více než jen hra, přičemž i hra samotná může být prací.
Práce, kterou dítě dokáže vykonat, a svobodně se k ní rozhodne, je momentem, kdy plyne v činnosti v rámci mezí, které zvládá. Výsledkem je soustředěné a spokojené dítě, které pracuje pro sebe a svůj seberozvoj, ale i pro druhé. Takové dítě je uvolněné.
S ohledem na věk dítěte vypadá práce samozřejmě různě. U miminka to může být upřený pohled mamince do obličeje a broukání, u batolete vláčení těžkých předmětů přes práh dveří, u dětí v období 3–6 let může práce vypadat tak, že dítě píše, čte, počítá, maluje, tvoří z modelíny, zpívá, tančí, šroubuje, čistí okna, zametá podlahu nebo nosí větve k ohništi.
Zvládneme to společně
Pro část rodičů je nepředstavitelné pustit své dítě ke skutečné práci. Má si přece hezky hrát, vybarvovat omalovánky a kopat do míče. To samozřejmě dělat může, ale pro mnoho dětí toto není dostatečná stimulace, kterou potřebují pro svůj růst a rozvoj.
Je možné, že jejich rodiče nikdy neviděli spokojeně pracovat tak malé děti. Možná nemají důvěru nebo se bojí, že se děti při krájení zeleniny do polévky zraní. Pokusit se o takový přístup k dětem nutí rodiče ke zvážení očekávání, která mají, a nároků, které na děti kladou. Je to výzva k výstupu z vlastní komfortní zóny s tím, že se budou učit přemýšlet a řešit situace jiným způsobem, než byli doposud zvyklí.
Sundejme masky
Aby mezi dítětem a rodičem panovala důvěra a porozumění, je důležité jednat s dítětem autenticky, v souladu s vnitřním prožíváním. Děti nerozumí maskám.
Napjatá maminka, která se usmívá, způsobuje v dítěti zmatek. Je nejisté, protože to, co vidí, neladí s tím, co cítí. Děti potřebují vyzrálé a milující lidi, kteří jsou schopni jim říct, že se bojí, když lezou na strom, a nepřetvařují se, že je to v pořádku, ani nekřičí: „Spadneš a ublížíš si!“
Vyspělí dospělí mluví upřímně a děti nezastrašují. Pokud to dokážou, otevírá se bezpečný prostor, kde se dítě může na rodiče napojit.
Síla upřímné komunikace
S rodiči vždy mluvím o ohromném významu komunikace, o svobodě vyjadřování, o pozorování dítěte a jeho zájmů, o čase stráveném s dětmi v plné přítomnosti. Tyto kroky umožňují napojit se na sebe sama prostřednictvím společné práce s dospělým a vedle dospělého.
Vedle maminky, která si dovolí říct, že je unavená, když ji bolí záda, a dovolí si lehnout a přečíst si společně knížku nebo se nechá namasírovat autíčkem. I vedle maminky, která dnes potřebuje tancovat v rytmech Primetime od Mika Spirita.
Karamboly patří k životu
Velmi důležité je, aby rodiče nechali děti žít život i s potenciálními chybami a pády a přijali fakt, že frustrace dětí, vztek a smutek patří k nutným zkušenostem rozvoje.
Pokud rodičům natolik trhá srdce pláč či vztek dítěte, že se všemi různými způsoby snaží těmto projevům zabránit, přestává být dítě časem svobodné ve svém emočním projevu a uzavírá svůj smutek a frustraci do sebe. Nechce maminku rozesmutnět, nechce ji trápit, nechce ji nazlobit, rozhodit.
Se svým trápením se nemá komu svěřit, nemá se na koho napojit. Nemůže být autentické. Nemá s kým regulovat své emoce a samo to nedokáže. Cítí pak osamění, přestože je v rodině, kde oba rodiče říkají, že své dítě milují.
Máme se rádi
Ve své praxi denně narážím na traumata dospělých – z odpojení se od sebe sama. Všímáme si, kdy mají na sebe i na děti přehnané nároky (protože jen tak budou dost dobří či hodní).
Společně se pak učíme vnímat své tělo a to, jak se cítí, a podle toho si zvolit činnost, která povede k radosti a uvolnění, i když jde třeba „jen“ o vaření oběda. Činnost, která odpovídá potřebě maminky i potřebě dítěte.
Cílem není činnost jako taková, ale právě autenticita a napojení se na sebe navzájem. Cílem je blízkost, smích a prevence traumatu. Učíme se společně také upřímně komunikovat; vyjadřovat nahlas, jak nám je, nad čím přemýšlíme, co potřebujeme.
Dospělí by měli dětem umožnit pozorovat jejich uvažování, aniž by je zahlcovali. Učíme se nastavovat hranice sobě i dětem, pracovat společně a hledat momenty, kdy je nám spolu dobře. Pár minut denně vypadá jako málo, ale mnohdy to stačí.
Společně strávený čas v dialogu, se smíchem a pláčem, při práci, vnímám jako silný prostředek v prevenci traumatu a také jako cestu ke spokojenému životu.
Irena Kubantová
Zkušenosti s montessori a vědomým rodičovstvím sbírá od roku 2008. Nabyté znalosti pak s chutí uvádí do praxe doma s manželem a třemi dětmi. Sdílí je na sociálních sítích, prostřednictvím přednášek a kurzů s rodiči, kteří chtějí vytvořit bezpečný prostor pro své děti. Jejím životním posláním je učit dospělé vnímat děti kolem sebe i v sobě. Věří, že rodiče, kteří se vydají cestou respektu k sobě i svým dětem, ovlivní nejen svůj život, ale přirozeně šíří atmosféru respektu a pochopení také mezi další lidi.
Přihlaste se na jeden z jejích kurzů či webinářů na www.montessori-praxe.cz nebo si domluvte individuální konzultace. Sledovat ji můžete také na Instagramu nebo na jejím Youtube kanálu.
Tento článek najdete také v našem magazínu Radost č. 2022. Přečtěte si celý magazín nebo si prolistujte další čísla!
